Nechci být neužitečný.
Nebaví mě být ten typ člověka, který se veze s davem a občas přidá ruku k dílu. Chci buď všechno nebo nic. Lidi kolem sebe tím seru, protože jim volám v úterý v jednu ráno, ať se nezloběj, že jsem na ně zapomněl, ale zejtřek určitě platí. Takhle to my vesnický kluci děláme (a proto máme vždycky hezčí holky i přes to, že městský límečci o nás statečně prohlašují, že nám čouhá sláma z bot).
Proč tohle stupidní antré?
Protože byste o mě měli něco vědět ještě před tím, než vás začnu seznamovat s patáliemi mýho hektickýho života. Je mi jasný, že vás nezajímá, kolik mi je nebo jak mám velkou nohu (*mrk* *mrk* ladies). Nikoho to nezajímá a ani mě by to nezajímalo. Měli byste ale vědět něco o mojí filozofii, protože definuje to, proč jsem se dostal tam, kam jsem se dostal.
Když mi bylo asi deset a mýmu bráchovi asi osm, zavedli nám naši domů internet a my jsme začali chodit na Alíka. Když mi bylo asi dvanáct a věk mýho bráchy si spočítejte, tak jsem začal zjišťovat, že na netu se dají dělat i fajnovější věci než koukat na divný péčko a posílat řetězový emaily. Bráchovi jsem řekl, že na síti bych chtěl něco dokázat a on si o mě myslel něco ve smyslu, že jsem se asi posral, ne?
Neposral. I'm here baby. Tohle není ale kronika ani deníček vyhořelýho studenta umění. Pár vět z minulosti ale ještě holt budete muset snýst, protože dostat se k pointě rychle mi nikdy moc nešlo.
Táta má dva kamenný krámy s nářadím. Před pár rokama ho napadlo spustit si eshop, což dopadlo tak, že ho ojebali a frajer si (pravděpodobně) za jeho dukáty odjel do Kanady. Protože já byl ten, co furt seděl u počítače, měl jsem to mít na starost. 1. ledna 2013 zdvihli DPH na 21 % a já byl v prdeli, protože jsem prostě nedokázal změnit debilní daň na stanovenou částku. Eshop končí. Já jsem nasranej sám na sebe. Konec online byznysu v naší famílii.
 |
| Čímžto se omlouvám všem věrným šikmookým hochům, jejichž nářadí jsem proklínal v momentě, když nebyly objednávky. Vy za to nemůžete. Já jsem debil. |
(Následující odstavec obsahuje strhující rozuzlení děje.)
Je březen 2015. Potřebuju prachy, tak začínám prodávat v jednom z krámů mýho táty. Nemůžu říct, že mě to nebaví. Necejtím se neužitečně. Spravuju Facebook, obchod vydělává, spokojenost na všech frontách. Tátovi se v hlavě zrodí šílenej nápad. Rozjedeme znova eshop.
(Sory, kecal jsem.)
Nejsem žádnej zbytečnej přizdisráč a protože, kdo se bojí, sere v síni a žijeme len raz, tak mu na to kejvu s tím, že na něco přijdu. Bez praxe, se základníma znalostma. Jenže internet se od tý doby, co jsem se snažil sbalit buchtu na Alíkovi docela změnil a stala se z něj slušná studna vědomostí, kde si dokáže kdokoliv najít cokoliv, stačí jen aby byl dostatečně vytrvalej. A kdybych řekl, že jsem si připadal pěkně v prdeli a bezradnej, kecal bych.
(Teď už to vážně přijde!)
Stavím teda eshop. Na koleni. Dělám si to sám. Po večerech. Ráno. U oběda. Baví mě to a občas mě z toho bolí prsty. Nebo oči. Nebo záda. A jestli jste si mysleli, že tahle vylejvárna srdíčka bude o tom, jakej jsem měl ráno bobek, tak asi budete dost nasraný. Protože já, duše umělecká, vám tu o tom všem budu pěkně hezky psát. Co když to najde další generace? Nějakej podobnej manták jako já, co si myslí, že spasí svět? A taky proto, že chci bráchovi ukázat, že jsem se neposral.
(A je to venku.)
Žádné komentáře:
Okomentovat