Cílová skupina: Kutil

Určit si jako cílovou skupinu můžete kdekoho a díky internetu tak máte možnost oslovit desetitisíce lidí v závislosti na tom, jaká vaše cílová skupina je. 

Definice, která se dá najít na většině stránek zabývajících se PR ze všech možných úhlů. 

Faktem ale je, že jsou cílovky, který jsou v rámci oslovování na internetu totálně nahovno. 

Nepopírám, na webu můžete oslovit fakt kdekoho. Facebook má dneska kdejakej Franta či Stáňa a záleží jen na nastavení reklamy a vhodných příspěvcích, to samé platí o copywritingu na webu a samotném designu webu. 

Jenže oslovit Frantu zedníka je na webu podstatně komplikovanější než oslovit Frantu marketéra, Frantu studenta anebo Frantu podnikatele. 

A že nevíte, kdo je asi tak cílovka Dílny online? 

Kutilové a řemeslníci se vyznačují specifickými vlastnostmi. Jako prototyp člověka, který by mohl v Dílně nakupovat jsem si zvolil tátu. O internetu ví jen to, že na Seznamu jsou Novinky.cz, na YouTube si může pustit Kaťáky a na Fejsu pokecat s Mácou, co s ní seděl v devátý třídě v lavici. Je mu kolem čtyřiceti let, vrtačka je mu bližší než klávesnice a smartphone neřeší, protože "si vole koupil tuhle cihlu od Caterpillaru a ta je úplně zlatá. Čum, hodim s tím na zem a nic. To ta tvoje placička asi nesnese." 

Zaměřme se na ten Facebook, protože ten je v tomhle případě asi nejvýmluvnější. Mezi výše zmiňovanou cílovkou (která není nijak geograficky rozdělená např. podle velikosti sídla) panuje přesvědčení, že "fejsbuk je pro ty mladý, já na to vlastně ani nechodím, mám to jen kvůli příbuznejm". A reklama, případně jakákoliv výzva k akci je pro ně martyrium starostí a končí to neúspěch a v lepším případě tím, že "mně s tím pomohl mladej, on do toho furt čumí". 

Takhle si Frantu kutila rozhodně nepředstavujte

To je materiál, tyvole. 

V naprostý většině případů je pro ně výzva k akci jen snahou o to, jak z nich vytáhnout jejich poctivě vydělaný love, který si šetřej na dovču v Itošce. Jsou to svérázní maníci, kteří vás přechytračí na čem si vzpomenou, jenže sednou s takovým podobným k papíru s tím, že vymyslíme něco, co by mohlo fungovat nemá cenu, protože "dělej, tvrdne mi tam malta a vůbec, něco vymysli, já tomu nerozumim". 

No to je fakt boží, protože kdybych já tomu rozuměl, tak tě tady nepotřebuju. 

Co ale na takovouhle cílovku platí? 

Jednoduchý výzvy a přímý texty. V reklamách na Facebooku neokecávejte, jak jste tu pro ně. To se na vás nabalí akorát tak pětadvacetiletí klikači, kteří nerozeznají kladívko od kleští. Prodáváte vrtačku? Napište jim, že ji dostanou levně a když si koupí vrtáky, dopravu mají grátis. 

Počítejte s tím, že na fanouškovských stránkách, kde si chcete budovat značku a komunitu, se zpravidla nedočkáte větší odezvy, než pár lajků. Jedna z největších fanpage má 29 tisíc fanoušků, pravidelně postuje a výsledkem je maximálně jeden like na tři posty. 

Výhodou ale je, že takový člověk klikne na kdejakou krávovinu, hlavně když je pěkná (kde myslíte, že pramení zdroj všech Facebook virů s kozama nebo frndou v náhledu?). 

Dbejte na jednoduchý design. Podívejte se na různý eshopy s nářadím. Zpravidla jsou hnusný a naprosto generický, ale i přesto vykazují určitý prodeje. Po bližším prozkoumání ale zjistíte, že strukturně jsou na tom velmi dobře, protože návštěvníkovi nabízejí skutečně jen to, co on sám chce a nic víc.  

Franta kutil většinou v prohlížeči málokdy používá taby, takže jakýkoliv link, který se mu zobrazí na tabu vedle ignoruje, protože má strach, že po přepnutí tabu by mu zmizel ten původní, kde může mít rozjetou objednávku. 

Ohánějte se prachama a výhodnýma cenama. Jak jsem psal výše, Franta kutil si šetří na poslední Itálii s mladejma, tak mu dejte najevo, že vy ho o ní nepřipravíte. 

Hrajte na ješitnou strunu. 

A spousta dalších věcí spolu s kopou věcí, který nemám ještě prozkoumaný. Fakt mě zajímá, jak na takovouhle cílovku budou fungovat newslettery a jestli vůbec budu mít komu emaily posílat. Zároveň mě bude dost zajímat, jestli bude i odezva na Twitteru. Necháme se překvapit. 

Kterak jsem si vybíral fotobanku

aneb o tom, jak jsem chtěl vizuál dílny, do který budou lidi rádi chodit a ne manažera v obleku. 

Na vhodnou grafiku, to já si potrpím. Nejsem študovanej grafik, žádnej štempl mi na to nikdo nedal a nejspíš ani nedá, ale svým Fotokrámem už pár let spolupracuju a tak si troufnu tvrdit, že minimálně na uživatelský úrovni zvládnu udělat slušnou grafickou prezentaci tomu, co zrovna potřebuju. 

Při tvorbě grafiky se řídím jednoduchým úslovím. Co se mi líbí, to je oukej. 

(Hnedle se dostanu k tomu, proč tohle antré, tak bacha!)

Protože vládnu pouze uživatelskou úrovní, potřebuju pro prezentaci eshopu takovou fotobanku, která mi dodá už v počátku pěkný fotky. Bingo. Fotky, který nejsou nijak generický, dokážou i bez úpravy a připojenýho textu zaujmout a nedám za to majlant, ideálně nic a když říkám ideálně, myslím tím, že placený fotobanky mi můžou líbat čokovoko. 

S tímhle jsem se vřítil do vod Googlu a snažil se najít něco, co mi bude vyhovovat. Z dávných dob jsem znal službu, která mi mnohdy vytrhla trn z řiti, sxc.hu. Skoro půl milionu fotek na rozličný témata mi dává poměrně slušnej základ pro carousely, bannery a v neposlední řadě promo na Facebooku. S trochou hledání se tam dá krom tvrdýho porna s trpaslíkama najít fakt skoro všechno. 

Má to ale háček. Fotky jsou zcela generický a nezapamatovatelný. Zároveň vzhledem k obsáhlosti témat tam tak má motiv, který potřebuju, jen pár zástupců, z nichž se těžko vybírá a často to je jen o zvolení menšího zla v tom smyslu, že strávím editací hodinu a půl nebo devadesát minut. Šroubováky budiž mi důkazem. 

Hledání tedy pokračuje a já vás nebudu zdržovat. Tady je pár tipů na fotobanky, který mají pěkný fotky a  jsou zdarma s licencí, která vám s nima dovoluje dělat prakticky cokoliv (seřazený v náhodným pořadí, jak mě zrovna napadlo).

Unsplah - nikde jsem se nedohrabal toho, kolik je tam fotek, nicméně při bližším zkoumání jsem vždycky dostal to, co jsem chtěl. Fotky jsou v kvalitním vysokém rozlišení a věřím, že pokud nejste úplnej lempl, dokážete si tam vybrat, co zrovna potřebujete. Jen tam mám trochu problém v orientaci a dlouho jsem si k týhle bance hledal cestu. Volný stream fotek na všechna témata přeci jenom není to pravý ořechový pro ty, co rychle potřebují kus obrázku. 

Live of Pix - pěkný high-res fotky rozdělený do kategorií podle témat. Pro potřeby eshopu s nářadím ale prakticky nepoužitelný, neboť zde chybí jakékoliv vyhledávání. Nářadí se tak týkají prakticky jen kategorie Construction a Industrial, což jsou v drtivé většině detaily na motory, trubky a šmír. Moc pěkně se na to ale kouká. Pro někoho může být výhodou, že tahle fotobanka nabízí i slušnou databázi videí, taktéž s volnou licencí. V tomhle výčtu jde spíš o outsidera. 

Stocksnap - jasnej vítěz mezi fotobankama. Parádně roztříděný a otagovaný fotky. Tématicky se mi zdá, že se zaměřujou spíš na město, továrny, industrialismus obecně, nikoliv však výlučně. Velmi sympatický mi je, že zde narážím dost často na český jména fotografů. Obsahově se fotky překrývají s Unsplashem, ale troufnu si říct, že Stocksnap toho má přeci jenom pořád víc. Sympatická je mi taky služba pravidelnýho zasílání fotek jednou týdně na email. Fajnová věc při plánování obsahu na Facebooku. 

Co bych vzkázal ostatním fotobankám? Že fotky manažerů na briefingu už prostě dávno nejsou cool. 

Manager není cool, ale duckface, ten bude cool vždycky.

Jehla v kupě shitu

aneb Jak jsem vybíral eshop. 

Zkuste si do vyhledávače napsat frázi "eshop zdarma". 

Ne že bych žil v domnění, že mi opravdu někdo nabídne eshopové řešení, které má všechno, co potřebuju, a já do toho nedám ani korunu. Ale jak jsem už psal, budget je nastavenej poměrně nízko, nikomu se do toho nechce dávat jmění a vzhledem k následnýmu marketingu a promu obchodu si chci nechat co největší rezervu na reklamu. 

Základem je si vypíčit to, co od eshopovýho řešení fskutečnosti chci. 

Jednoduchost

Nejsem programátor ani grafik. Chci řešení, který nahraju na hosting a já se rovnou mohl logovat do adminu. V nejideálnějším případě (a ten tady skutečně existuje) se mi eshop na hosting převede sám za pomocí skřítků pomocníčků, kteří sedí na druhý straně drátu. 

Díky tomu ze hry vypadly všechny eshopový řešení typu Prestashop, Magento a nástavby na Joomlu nebo Wordpress. Nemám čas na kraviny a není v mý moci si to postavit a dodělat sám. Stačí, že si to sám dělám. 

Zároveň i jednoduchost uživatelskýho rozhraní. Většina řešení, který jsem zkoušel, mi nabídla měsíční testovací verzi. Tady začíná ta prdel, protože v záchvatu kreativity si lidi vymýšlej děsný hovadiny. Jako extrémní považuju rozhraní Webgardenu. Pokud si nechcete uhnat epileptickej, cholerickej nebo záchvat epilepsie pramenící z nasrání, neberte. 

Šablony

Máme rok 2015. Všude na webu se povalují responsivní weby s hezkým a přehledným designem. Většina eshopových řešení dokáže nabídnout šablonu, která je prostě hnusná a já tak byl nucenej dělat kompromisy. Jistě, v případě nářadí, kde je cílovka dost jasně vymezená, není třeba design řešit do mrtě, jenže co je moc, to je moc. 

U šablon jsem taky požadoval jejich kompletnost. To se váže s předešlým bodem. Nechtěl jsem si nic dodělávat sám tím stylem, že se budu hrabat v kódu. Kvůli tomuhle požadavku vypadl ze hry Webnode, který nabízí sice hnusný šablony, který se dají pěkně nastylovat (alespoň podle toho, co ukazují v referencích). Jenže na tohle já neměl čas a když jsem se už čtvrtý den vrtal v kódu s tím, že jsem ho chápal čím dál tím míň, vzdal jsem to. 

Podpora a nápověda

Problémy se objevují. Nutno říct, že většina toho, na co jsem narazil, má nápovědu zpracovanou fakt kvalitně. V ideálním případě ji doplňuje i live chat, kde vám teta na webkameře poradí, případně vás přesměruje dál. 

Cena

Ještě jednou k ceně. Úplně zadarmo to nechci, ale do začátku jsem si představoval menší eshopový řešení za rozumnou cenu s možností flexibilní změny tarifu, pokud se bude dařit. 

Tady mě nejvíc pobavil Prestashop, kterej má samotný zavedení zdarma, ale v momentě, kdy si chcete na eshop přidat sebemenší blbost, tak platíte sumy v řádu desítek až stovek dolarů navzdory tomu, že všude se propaguje jako eshop zdarma. Tohle zjištění pro mě byl jeden z momentů, kdy jsem zcela vážně uvažoval, jestli se na to všechno nevysrat a nemít radši tejden depku. 

Výsledek? 

Hodně jsem zkusil. Jako jeden z mnoha nejmenovaných můžu na světlo bóží vyzdvihnout Atomer, který měl skoro všechno, co chci, a doplňuje to zajímavým obchodním modelem, kdy si jednotlivé prvky eshopu pronajímáte za kredit, který nasypete do svojí Atomer kasičky. A těch prvků je fakt hodně. 

Jenže v tu dobu jsem už měl vítěze víceméně jistýho. *fanfáry*

Pokud chcete eshop, za který nedáte desítky tisíc, bude uživatelsky příjemnej, nabídne vám slušný (a teď fakt myslím HODNĚ slušný) šablony a zároveň se na vás nevyserou, když si nebudete s něčím vědět rady, berte Shoptet. O něm ale někdy jindy. Tohle už je i tak dost dlouhý. 

Morální poselství? Vybrat vyhovující eshopový řešení je někdy fakt kurva těžký.

Proč si to dělám sám?

Já jsem sice slíbil, že vám nebudu vnucovat srdceryvný rodinný storky, nicméně ještě jedna zákulisní... 

Tatík bohužel není vlastník ani Baumarktu, ani Baumaxu, ani Obi, ani jinýho zmrdstva s čínským vercajkem. Ty dva obchody, co má, sice prosperujou, jenže zkuste se někdy stavit v jakýmkoliv menším městě v okolí Chrudimi a zeptat se, jak se mají drobní živnostníci. Když už nic jinýho, budete přinejlepším vypatlanej provokatér, přinejhorším fakt natrefíte na toho drobnýho živnostníka, kterej vám vykecá díru do hlavy s tím, jak chcíp pes. A to nechcete. 

Takže proto si to dělám sám. Rozpočet, nebo jak říkají internetoví odborníci - cash flow -, není bezednej. Navíc je tu ta špatná zkušenost se zmrdečkem, co pláchnul do Kanady, o kterým moc psát radši nebudu, protože kdyby si to tu přečetl otec, tak hrozí riziko, že mu z náhlýho nasrání prdne cévka a bude tahat nohu. A to nechci zase já. 

A taky jsem navíc měl zrovna nějaký špatný období a neměl do čeho píchnout, jak to tak mimo zkouškový období u studentský verbeže bejvá. Krom toho kterej snílek by odmítl takovýhle lano po tom, co ve dvanácti prohlašoval, jak dobije internet... 

O neužitečnosti bytí a zbytečným přizdisráčství

Nechci být neužitečný. 

Nebaví mě být ten typ člověka, který se veze s davem a občas přidá ruku k dílu. Chci buď všechno nebo nic. Lidi kolem sebe tím seru, protože jim volám v úterý v jednu ráno, ať se nezloběj, že jsem na ně zapomněl, ale zejtřek určitě platí. Takhle to my vesnický kluci děláme (a proto máme vždycky hezčí holky i přes to, že městský límečci o nás statečně prohlašují, že nám čouhá sláma z bot).

Proč tohle stupidní antré? 

Protože byste o mě měli něco vědět ještě před tím, než vás začnu seznamovat s patáliemi mýho hektickýho života. Je mi jasný, že vás nezajímá, kolik mi je nebo jak mám velkou nohu (*mrk* *mrk* ladies). Nikoho to nezajímá a ani mě by to nezajímalo. Měli byste ale vědět něco o mojí filozofii, protože definuje to, proč jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. 

Když mi bylo asi deset a mýmu bráchovi asi osm, zavedli nám naši domů internet a my jsme začali chodit na Alíka. Když mi bylo asi dvanáct a věk mýho bráchy si spočítejte, tak jsem začal zjišťovat, že na netu se dají dělat i fajnovější věci než koukat na divný péčko a posílat řetězový emaily. Bráchovi jsem řekl, že na síti bych chtěl něco dokázat a on si o mě myslel něco ve smyslu, že jsem se asi posral, ne? 

Neposral. I'm here baby. Tohle není ale kronika ani deníček vyhořelýho studenta umění. Pár vět z minulosti ale ještě holt budete muset snýst, protože dostat se k pointě rychle mi nikdy moc nešlo.

Táta má dva kamenný krámy s nářadím. Před pár rokama ho napadlo spustit si eshop, což dopadlo tak, že ho ojebali a frajer si (pravděpodobně) za jeho dukáty odjel do Kanady. Protože já byl ten, co furt seděl u počítače, měl jsem to mít na starost. 1. ledna 2013 zdvihli DPH na 21 % a já byl v prdeli, protože jsem prostě nedokázal změnit debilní daň na stanovenou částku. Eshop končí. Já jsem nasranej sám na sebe. Konec online byznysu v naší famílii.

Čímžto se omlouvám všem věrným šikmookým hochům, jejichž nářadí jsem proklínal v momentě, když nebyly objednávky. Vy za to nemůžete. Já jsem debil. 

(Následující odstavec obsahuje strhující rozuzlení děje.)

Je březen 2015. Potřebuju prachy, tak začínám prodávat v jednom z krámů mýho táty. Nemůžu říct, že mě to nebaví. Necejtím se neužitečně. Spravuju Facebook, obchod vydělává, spokojenost na všech frontách. Tátovi se v hlavě zrodí šílenej nápad. Rozjedeme znova eshop. 

(Sory, kecal jsem.)

Nejsem žádnej zbytečnej přizdisráč a protože, kdo se bojí, sere v síni a žijeme len raz, tak mu na to kejvu s tím, že na něco přijdu. Bez praxe, se základníma znalostma. Jenže internet se od tý doby, co jsem se snažil sbalit buchtu na Alíkovi docela změnil a stala se z něj slušná studna vědomostí, kde si dokáže kdokoliv najít cokoliv, stačí jen aby byl dostatečně vytrvalej. A kdybych řekl, že jsem si připadal pěkně v prdeli a bezradnej, kecal bych. 

(Teď už to vážně přijde!)

Stavím teda eshop. Na koleni. Dělám si to sám. Po večerech. Ráno. U oběda. Baví mě to a občas mě z toho bolí prsty. Nebo oči. Nebo záda. A jestli jste si mysleli, že tahle vylejvárna srdíčka bude o tom, jakej jsem měl ráno bobek, tak asi budete dost nasraný. Protože já, duše umělecká, vám tu o tom všem budu pěkně hezky psát. Co když to najde další generace? Nějakej podobnej manták jako já, co si myslí, že spasí svět? A taky proto, že chci bráchovi ukázat, že jsem se neposral. 

(A je to venku.)